V neděli 9. 6. dopoledne sloužil papež František na Svatopetrském náměstí liturgii Seslání Ducha svatého, při které pronesl homilii o Duchu svatém. V homilii zdůraznil skutečnost, že apoštolové se po Kristově vzkříšení s Ježíšem setkávali, ale nepřekonali strach a pochybnosti: byli za zavřenými dveřmi (srov. Jan 20,19.26) neschopní zvěstovat Živého až do chvíle, kdy k nim přišel Duch svatý. V tento moment jejich strach mizí. 

Do té chvíle se zdálo, že příběh učedníků je u konce, ale s příchodem Ducha svatého přišlo obnovené mládí Ducha, zahrnula je radost, která je obrodila. Způsobil to Duch svatý – božská Osoba, která nám mění život tím, že vnáší do života harmonii - tu Svoji, protože On je harmonie. Je harmonií uvnitř člověka.

Zdroj: https://pixabay.com/cs/

Učedníci potřebovali změnit nitro, srdce. Jejich příběh nám ukazuje, že nestačí uvidět Zmrtvýchvstalého. Je třeba jej přijmout v srdci. 

Duch působí, že Ježíš žije a ožívá v nás. Proto Ježíš na setkání se svými opakuje: »Pokoj vám!« (Jan 20,19.21) a dává jim Ducha. Pravý pokoj nespočívá v uspořádání vnějších problémů, ale v přijetí Ducha svatého. V tom spočívá pokoj, který je dán apoštolům a je nabízen každému z nás. Nejde o pokoj, který osvobozuje od problémů, ale o pokoj, který můžeme mít v srdci i uprostřed složitých situací a problémů.Tento pokoj se podobá neustále klidné hlubině moře, které je na povrchu zmítáno vlnami. Je to hluboká harmonie Ducha. 

V uspěchanosti, kterou je charakteristická naše doba, potřebujeme Ducha, který vnáší do této uspěchanosti řád a v životních bouřích spouští kotvu naděje. Duch nám brání podlehnout strachu, protože nám umožňuje vnímat, že jsme milovanými dětmi (srov. Řím 8,15). 

Bez Ducha svatého je křesťanský život zbaven lásky, která všechno sjednocuje. Bez Ducha zůstává Ježíš postavou minulosti, s Duchem je živou Osobou dneška. Bez Ducha je Písmo mrtvou literou, s Duchem je Slovem života. Křesťanství bez Ducha je moralismus bez radosti, s Duchem je život.

Zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29535

Potřebujeme Ducha jednoty nejen jako jednotlivci, ale jako církev - Boží lid a jako lidstvo. Duch utváří církev a svět jako místa synů a bratří. Kdo žije podle Ducha, vnáší pokoj do nesvornosti a smír do konfliktu.

Abychom byli duchovní a zakoušeli harmonii Ducha, je třeba stavět Jeho pohled před svůj pohled. Potom se věci mění: s Duchem je církev lidem Božím, misie šířením radosti a druzí jsou bratry a sestrami, milovanými tímtéž Otcem. Bez Ducha je církev organizací, misijní poslání propagandou a společenství úsilím. Duch je první a poslední nezbytností církve (srov. sv. Pavel VI., Generální audience, 29. listopadu 1972). 

Plný text homilie naleznete zde: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29535